Překližka

Překližka je vlastně lepený materiál na bázi dřeva. Poprvé se používání takovéhoto typu materiálu objevilo již ve starověku u Egypťanů. Důvod byl, stejně jako dnes, prostý. Výroba nábytku z masivu se prodražovala. Díky spojování několika vrstev méně kvalitního dřeva ušetřili za dřevo drahé, kterým pak byly jednotlivé kusy pouze obloženy.

U zrodu překližky, tak jak ji známe v dnešním slova smyslu však stál až o několik tisíciletí později Emmanuel Nobel. Byl to otec známého vynálezce a zakladatele Nobelovy ceny, Alfreda Nobela. Zjistil, že několik slabších vrstev dřeva spojených dohromady je pevnější než masivní dřevo stejné tloušťky. Tento nápad se velmi rychle rozšířil a po zavedení kvalitních epoxidových lepidel ještě zdokonalil. Dnes se vyrábí slepením lichého počtu loupaných nebo krájených dýh. Proto také mají překližky oproti masivu vyšší tvarovou stálost. Snadno se opracovávají a poměr jejich hmotnosti vůči pevnosti je také velmi dobrý. Tím je umožněno vyrobit relativně tenký, ale zároveň pevný materiál.

Překližky se záhy začaly používat v mnoha odvětvích. Vyrábějí se z nich podlahy, své široké uplatnění mají v nábytkářském průmyslu, stavebnictví, modelářství a dokonce i letectví.

Překližky lze rozdělit do několika skupin:

• truhlářské
• vodovzdorné
• stavební
• speciální

Truhlářské překližky jsou ploché desky vzniklé slepením lichého počtu na sebe navrstvených loupaných dýh. Jejich vlákna jsou na sebe navzájem kolmá. Lze je využít zejména v interiérech s relativně nízkou vzdušnou vlhkostí. Používají se k výstavbě interiérů, na výrobu nábytku a různých doplňků. Své uplatnění mají třeba i při výrobě hudebních nástrojů aj.

Vodovzdorné překližky se skládají ze tří nebo více dýh z listnatých a jehličnatých dřevin. Jsou velmi odolné vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám a přímému kontaktu s vodou. Vyrábí se z nich převážně různé obaly, ve stavebnictví se používají například k výrobě bednění, ale nalezneme je i v automobilovém průmyslu, zemědělství aj.

Stavební překližky jsou v podstatě shodné s překližkami vodovzdornými, ale na povrchu jsou ještě upravené fenolickou fólií. Dělí se na dva druhy – povrchově upravené hladkou fólií po obou stranách a překližky mající jednu stranu s protiskluzovou úpravou. Jejich boční stany jsou ještě opatřeny nátěrem proti působení vlhkosti. Používají se ve stavebnictví nebo například na podlahy nákladních automobilů aj.

Speciální překližky mohou být jak vodovzdorné tak nevodovzdorné. Mají speciální povrchové úpravy. Mohou být dýhované, fóĺiované hladké či s povrchovou úpravou. Mohou mít protihlukovou úpravu, ale i sníženou hořlavost.

Překližky v nábytkářství

V nábytkářských oborech se často setkáme s ohýbanou překližkou. První doklady o jejím použití nalezneme u belgického uměleckého truhláře Jeana Josefa Chapiuse a to již na počátku 19. století. Tento postup pak ještě zdokonalil Michael Thonet – svázal proužky dýhy, povařil je v klihové vodě a ještě horké je vložil do připravených forem. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století toto nábytkářské umění plně rozvinuli Finové. Architekt a designér Alvar Aalto se svými výrobky z překližky (křeslo Paimio) získal celou řadu ocenění. Další rozvoj nastal během druhé světové války, kdy se tento materiál hojně využíval pro potřeby armády.

Překližka u nás

Zde se překližky vyrábějí nejčastěji z buku, smrku, borovice a topolu. Setkáme se zde ale i s dováženými materiály v podobě překližek z tropických dřevin. Kvalitu materiálu ovlivňuje jednak skladba, kvalita dýhy a počet vrstev. Ten má zásadní vliv zejména u tenkých překližek složených ze tří až pěti vrstev. Ty by měly být vyráběny pouze z kvalitních dýh. K výrobě překližek se může používat i méně kvalitní dřevo, takže je zároveň chráněno životní prostředí.

Tento materiál má díky své mnohotvárnosti a širokému použití svou budoucnost ještě před sebou.